Toto je přepis článku ze starého blogu.

Po malé výměně názorů s několika lidmi chci napsat, jak je to se psy ve společnosti z mého pohledu. Na úvod prohlašuji, že se psy mám bohaté zkušenosti, vychoval jsem jich pět a dlouhá léta jsem s nimi žil v jedné domácnosti, takže rozhodně nevařím z vody. Dál chci říci, že nebudu psát o svých dojmech, ani jiných subjektivních věcech. Pokusím se sepsat prostá fakta. Žít se psem není pro každého a já uznávám, že se z toho stal módní trend. Psa má dneska kdekdo a podle toho to také vypadá. Lidé po svých psech neuklízí, psi jsou často nevychovaní, obtěžují jiné lidi na ulici, občas i někoho napadnou a zraní. Je to pravda. Ale dá se na základě toho paušalizovat?

Já na jednu stranu chápu frustraci lidí. Chápu, že jim vadí výkaly, štěkání, upatlané oblečení od bahna a další atributy soužití se psy. Ale na druhou stranu, je to soužití se psy, což je stejně tak špatné, jako noční hospoda pod okny, soused v paneláku, který celé dny, včetně víkendů, vrtá do zdi, jiný soused, který si neustále pouští po nocích nahlas televizi nebo rádio a další nepříjemné věci. Vše jsou mé osobní zkušenosti. Není to o psech, je to o lidech. Když člověk žije mezi lidmi, bude to zažívat dnes a denně, bude ho to dnes a denně štvát a bude na to neustále nadávat. Čím víc lidí v sousedství, tím více nadávek a frustrací. Znám to dobře, přes dvacet let jsem žil v paneláku, který má 109 partají, na sídlišti, kde bylo takovýchto paneláků plno. Člověk se může buď zbláznit, anebo se naučit stoickému klidu a božské trpělivosti při řešení konfliktů.

Mě těžko může někdo podezírat z toho, že bych byl jeden z těch pejskařů, co z vysoka kálí na ostatní lidi. Už před lety jsem sepsal návod na soužití se psem, kde své postoje jednoznačně dávám najevo. Základem mého výcviku byla vždy perfektní poslušnost psa a respektování osobního prostoru jiných lidí. Díky tomu vždy stačilo houknout na psa povel k noze a bylo vystaráno.

Proto jsem proti plošně nařízeným vodítkům a náhubkům. Vím, že pes se dá bez problémů vycvičit a je to pro něj lepší, než se trápit bez pohybu, s kusem železa na hubě.

Pes potřebuje pohyb. Ve svém svatém tažení proti psům ti frustrovaní lidé zapomínají, že i pes je živý tvor, a jako takový má své potřeby. Je mi jasné, že teď není příliš trendy hájit práva psů na pravidelný pohyb, ale já jsem nikdy nešel s módou. Neříkám, že každý pes potřebuje stejně pohybu. Jsou psi polštářoví, kteří si vystačí s krátkou procházkou kolem domu, ale jsou i psi běhaví, kteří potřebují denně naběhat desítky kilometrů, aby se zbavili přetlaku. Tak to mají i lidé a není na tom nic divného. Pokud myslíte, že psovi je jedno, zda má, či nemá vodítko, tak si zkuste chodit pár dnů s vodítkem sami.

Náhubek je něco podobného. Je pro psa frustrující a nepříjemný. Kovové náhubky jsou těžké a na čumák tvrdé, plastové jsou zase nepoužitelné, protože se jich pes naučí zbavit. Kdysi nějaký génius přišel s geniálním řešením - s takovými stahovacími náhubky, kvůli kterým pes nemohl otevřít ani tlamu, čímž pádem si nemohl olíznout čenich, což je pro psa dost esenciální, obzvlášť když panují vedra.

Vsuvka

Byť si to někteří jednodušší tvorové mohou myslet, tak tímto traktátem skutečně nehájím lidi, kteří své psy neumí vychovat, ani po nich uklidit. Opakuji pro ty nejtupější - nikoho nehájím, jen vysvětluji, jak se to se psy má.

Dalším důvodem proč není trvalé vodítko a náhubek dobrým řešením, jsou frustrace některých plemen při nedostatku pohybu a volnosti. Některá plemena jsou salámisti, můžete po nich třeba čmárat a nechají si to líbit. Jiná plemena jsou však dost nesnášenlivá a mají problém s omezováním. Takový pes může být třeba dobře socializovaný a vychovaný, avšak po pár měsících na vodítku a s náhubkem se z něj stane vztekloun, který bude napadat každého okolo. A věřte mi, i tím náhubkem to to dítě bude pořádně bolet. Takový pes má při útoku energii úměrnou svým frustracím. A větší plemena má pak problém zvládnout i poměrně vzrostlý chlap. Pár takových případů jsem zažil.

Mezi odpůrci psů panuje několik nevalidních názorů:

1. Pes do města nepatří

Pes patří do města, stejně jako kamkoliv jinam. To, že psy jsme u nás ještě před dvaceti lety mohli nejčastěji vidět spíš na vesnici, uvázané u boudy, neznamená, že tam někde je typické místa pro psa. Není.

Pes nemusí sloužit jen k hlídání a ochraně majetku, anebo k nahánění uprchlíků z komunistického koncentráku na hranicích. Pes může sloužit jako asistenční, jako kamarád k dětem, jako výdělek, jako výstavní kousek, ale i jako módní doplněk či potrava. Pes má prostě takovou roli, jakou mu lidé přisoudí. Tečka. Pokud chce mít někdo psa v paneláku jako podložku pod nohy, je to jen a jen jeho věc, dokud s tím neobtěžuje ostatní.

2. Pes je hlavně zbraň

Není. Pes může lidem mimo jiné sloužit i jako prostředek pro pacifikaci jiných lidí, ale není to jeho primární funkce, notabene jediná. Pes býval vždy hlavně hlídač a dnes má pro lidi řadu jiných významů - viz předchozí odstavec. Použití psa jako útočného prostředku je dnes skutečně marginální a můžeme to nalézt v silových složkách jako je policie nebo armáda.

Pes je asi taková zbraň jako kočárek. Když vás s ním přetáhnu, bude vás to také pěkně bolet. Kromě toho mě už dost unavují hloupé žvásty o tom, co všechno je zbraň. Pes je zbraň, auto je zbraň, kolo je zbraň… zachraňte se před zbraněmi.

3. Pes má menší práva než já - člověk - a proto se mi musí jeho majitel přizpůsobit

Pes má menší práva než člověk. Je to zvíře. Ale majitel má stejná práva jako vy a nemusí nic. Pes je jeho majetek a on má za něj pouze odpovědnost. Má povinnost zajistit, aby vám jeho pes neublížil, anebo vás neobtěžoval. K tomuto máte stejné vynucovací prostředky, jako v případě jakékoliv jiné mezilidské interakce - policejní složky, soudy, sebeobranu…

4. Dítě je víc než pes, proto klidně může na cizího psa sahat

Ano, i takovýto argument v několika únavných debatách padl. Zpravidla to bývá tak, že majitelé psů jsou soustavně obviňováni z toho, že jejich psi obtěžují jiné lidi - skáčou na ně, lezou do kočárků, koušou apod. Je jedno, že třeba místní majitelé psů mají své psy perfektně zvládnuté a nic z toho se neděje, paušální odsouzení je nejsnažší prostředek, jak svého oponenta dehonestovat.

Majitelé psů se hájí a diskuse kulminuje. Vášně vřou a ti majitelé začnou takto recipročně faulovat. Nejčastější a nejsnažší je obrátit tento argument a prohlásit, že cizí děti zase obtěžují jejich psy - bez dovolení na ně sahají, tahají je za uši a leckdy se je pokouší mlátit, nebo kopat. To je pravda a děje se to často. Rodiče na oprávněnou námitku zpravidla prohlásí nějaký blábol: “Vždyť je to jen dítě, jen si hraje…”

V takové diskusi pak padne argument, popsaný tímto bodem. Dítě je víc než pes, dítě může cokoliv. Tak jednou pro vždy - nemůže. Pes je něčí majetek a dítě nemá na cizí majetek bez dovolení majitele sahat.

5. Já nevím, co pes udělá, a proto pro klid mé duše musí být všichni psi na vodítku a mít náhubek

Chápu strach ze psů, chápu i strach z pavouků, stejně jako strach z hadů a další havěti. Chápu i strach z feťáků, stejně jako strach z některých spoluobčanů, co mají třeba kohouta na hlavě, holou lebku, tetování, velké svaly, anebo tmavší opálení. Chápu i strach ze zbraní a chápu strach z aut.

Nic však neopravňuje tyto bojácné lidi zakazovat jiným lidem na základě svého subjektivního strachu chovat psy, pavouky, hady, nebo fetovat, nosit na hlavě kohouta, či si holit lebku. Neopravňuje je ani zakazovat jiným lidem vlastnit palnou zbraň, anebo auto. Strach je problémem každého člověka a musí se s ním vypořádat sám. Společnost se nemůže přizpůsobovat něčímu strachu, protože každý člověk má z něčeho strach.

Pokud si vás pes nevšímá, nevšímejte si ani vy jeho. Pokud si vás všímá, vstupuje do vašeho osobního prostoru, ohrožuje vás, vyřešte to s jeho majitelem, anebo s policií, popř. vlastní zbraní. Je to stejná situace s ohrožením, jako jakákoliv jiná. Pes je jen jeden z mnoha archetypů takového ohrožení. Každý den na sebe berete spoustu rizik, se kterými se nějak musíte poprat.

6. Zakažme bojová plemena, ta jsou nejnebezpečnější

Předně, bojové plemeno neexistuje. Byť byla některá plemena šlechtěna primárně k boji s jinými psy, popř. pro útoky na lidi, jako např. Brazilská fila, nic z toho neznamená, že jejich smyslem života je boj.

Za další jsou seznamy bojových plemen spíš k smíchu. Jsou v nich plemena, která s bojem nemají nic společného a navíc, a to je hlavní, se týkají jen papírových - tedy jednoznačně prokazatelných čistokrevných plemen. Neřeší křížence, neřeší bezpapíráky. Neřeší, protože nemůžou. Nelze jednoznačně prokázat, že ten a ten pes je pittbull. Může tak sice vypadat, může být podobně velký, ale pittbull to být nemusí. A asi bych se potrhal smíchy, kdybych viděl policajty s příručním atlasem psů, kterak se snaží odhadnout, co je to za psa.

Na tomto argumentu se nedá, opakuji nedá stavět žádná legislativa. Lze jen zakázat papírové psy, tedy ty jediné, u kterých je vyšší pravděpodobnost, že majitelé při výchově ví, co dělají.

Co s tím?

Plošně regulovat společnost takto hloupým způsobem nemá smysl. Pokud chcete nějak zlepšit podmínky v daném kontextu, je jen jediná možnost - zamyslet se nad problémem a řešit ho chytře.

Co je problémem v tomto kontextu? Spousta zpovykaných majitelů psů, co je neumí vychovat, postarat se o ně, anebo mají arogantní pocit, že jsou něco víc, než jiní lidé. Jenže pokud z toho vyabstrahujeme ty psy, máme tu klasický problém masové lidské činnosti jakéhokoliv druhu ve veřejném prostoru. Stejný trend můžeme vidět u cyklistů, u hobíků (domácích kutilů), u vlastníků palných zbraní, motorek, aut a dalších. Prakticky v každém oboru lidské činnosti můžeme při vzestupu zájmu vídat stále častěji prototypy lidí, které zhusta nazýváme zlidovělým názvem pro Ováda obecného. To ale není problém psů nebo kol, to je problém lidí.

Mohli bychom společnost tvrdě zregulovat a pro každý takový obor lidské činnosti nastavit přísná pravidla. Mohli bychom pro každou takovouto činnost vymezit lidem zvlášní prostor - pejskařům parky jen pro ně, cyklistům jen cyklostezky atd. Avšak když odhlédnu od faktu, že tolik místa ani není, je to společenský nonsense. Lidé se musí učit spolu žít a vycházet. V současnosti je to tak, že se dělíme na stále menší a menší zájmové skupiny. Nepejskaři nesnáší pejskaře, pejskaři nesnáší cyklisty. Cyklisté nesnáší bruslaře, bruslaři zase chodce. A například i ti bruslaři se navíc dělí na profesionály a amatéry, přičemž profesionálové nesnáší amatéry, protože ti jim na tom úzkém vymezeném prostoru překážejí…

Je to celé pošahané. Lidé se dokáží pohádat do krve kvůli naprostým kokotinám, a to jen proto, že ani jedna strana není schopna poodstoupit a podívat se na problém z nadhledu. Místo toho chtějí jedni regulovat psy, druzí kola, třetí zbraně, čtvrtí auta, pátí hospody, šestí mekdonaldy, sedmí cigarety a osmí všechno ostatní.

Vraťme se k problému v kontextu lidského soužití ve veřejném prostoru. První část řešení spočívá v individuálním dohledu, tak jak ho znaly naše babičky za První republiky, nebo za císařepána. Já dlouhá léta žil v Modřanech. Tamější vyhláška tehdy umožňovala běhání psů na volno, za předpokladu, že je mají majitelé zvládnuté. V praxi to vypadalo zpravidla tak, že šel strážník Městské policie parkem a viděl volně pobíhajícího psa. Požádal majitele, aby mu předvedl, že pes umí přijít na povel k noze, popř. reaguje na základní povely, jako je sedni, čekej, apod. Pokud to pes nezvládl, musel na vodítko.

Všimněte si základního povinného atributu tohoto řešení. Je jím pěší Městský strážník na obhlídce svého rajónu, jeho autorita a domluva. To je základní věc, která tu chybí. Strážníky už tak často nevídáme, a když ano, neřeší problémy místních, ale spíš vydělávají městské pokladně s radarem v ruce.

Koncept strážníka s přiděleným rajónem, znajícího místní lidi a schopného řešit jejich drobné potyčky, je starý a stále nejúčinější. Tohle je robustní řešení všech problémů při společném soužití lidí. Je to lepší řešení, než plošné nařízení vodítek a náhubků a pak represe na základě kamerových záznamů, anebo udání. Je účinější, protože nevzbuzuje v lidech vzdor. Strážník není represivní složka, nýbrž hlavně mediátor. Přece jde hlavně o to, aby vedle sebe lidé mohli žít, ne o to, udělat si navzájem ze životů pakárnu a pak si drbat hlavu, když to dopadne i na mě.

Druhá část mého řešení spočívá v principu subsidiarity. Nechat obcím plné pravomoci, aby si mohly samy nastavovat takováto pravidla. V některé obci může být problém se psy nezvladatelný, pak může být obecní vyhláška dobrým řešením. Ale proč dělat pakárnu i lidem tam, kde tyto problémy nejsou, anebo nejsou zdaleka tak markantní?

Navíc, obce mohou nastavit vyšší poplatky za psa a zcela přirozeně tak regulovat třeba problémy s výkaly - mohou koupit více košů, popř. mobilní vysavač s obsluhou. Navíc může vyšší poplatek odradit i lidi, kteří to nemyslí s chovatelstvím až tak vážně.

Každopádně, pokud bude někdo chtít tvořit psí legislativu, měl by do diskuse přizvat kynology, resp. lidi, co psy znají. Nebo to dopadne jako v devadesátých letech, kdy nějakého koumáka v Praze napadlo, že nechá postavit psí záchody v podobě jakýchsi pískovišť, kde se budou psi přirozeně vyměšovat. Kynologové si klepali na čelo, psi si poručit nedali a na pískovištích si hrála děcka.